Moraviaman 2009 očima Lukáše Blaila

Na jaře jsem se rozhodoval, kde si zajedu letošního ironmana. Nakonec jsem vybral Otrokovice. Samotnému se mi tam moc nechtělo, ale po dvou měsících ukecávání se mi konečně podařilo zlomit Hrašáka. Finální sestava byla tedy já, Zbyněk a jeho žena Katka, která nám bude poskytovat pomoc na trati. V pátek po obědě vyrážíme směr Otrokovice, kam dorážíme kolem sedmé. Registrace proběhla v pohodě, horší už to bylo s ubytováním. Na webu jsme sehnali opravdu luxusní ubytovnu cca 300 metrů od startu.  Na fotkách to vypadalo celkem dobře, ale realita byla trošku jiná. Zbyněk s Katkou vyfasovali opravdu luxusní pokoj, kde se někdo pravidelně pomočoval. Zápach a záhadná vůně je nakonec vyhnal do mého pokoje, kde to smrdělo pouze po cigaretách.

Večer chystáme věci na zítra a v 10 jdeme do postele. Co to tady sakra bzučí! Do psí nohy, nad hlavou nám lítá stovka hladovejch komárů. Větrání při rozsvíceném světle se nevyplatilo. V jedenáct je většina komárů mrtvá nebo jsou někde šikovně schovaný a my můžeme jít konečně spát. Venku leje jako z konve a já nemůžu usnout. To zas bude zítra den.

Budík zvoní v 5:00. Tak to je děs, nikam nejdu. Venku je stejně hnusně, ale zatím neprší. Házím do sebe snídani a v 6:20 vyrážíme do depa. Začíná pršet. V depu nás čeká oficiální přejímka kola. Chtěj vědět startovní číslo. Sakra, sakra, kde mám číslo?  Uff, našel jsem ho. Jsem soustředěnej na závod a úplně nepoužitelnej. Tyhle věci normálně zařizuje moje žena, která bohužel nemohla jet s námi. Jsem v depu a chystám si věci. Do startu zbývá 10 minut. Soukám se do neoprenu. Nemůžu najít pro změnu plavecký brejličky, ale po prohrabání všech věcí je nakonec nacházím. Jdeme se Zbyňkem ještě rychle rozplavat. Voda je kafíčko, má přes 20^oC. No pro jistotu si vodu v neoprenu ještě ohřeju z vlastních zásob. Do startu zbývají 2 minuty. Stavíme se s Hrašákem do první řady. Sice nejsem tak výbornej plavec jako on, ale na ty neplavce, co jezdí dlouhej to ještě stačí.

Plavání

A je tu start. Buším do toho hned od startu a doufám, že mi v půlce nedojde. Plavou se 3 okruhy a je to teda pěkná dálka. Na první bójce už je startovní pole docela roztrhaný, já plavu v mini skupině s pozdějším vítězem Coganem a ještě s jedním borcem, kterého neznám. A už je tu konec prvního kola. Koukám na hodinky. Čas 18 minut a nějaký drobný. To vypadá dobře. Přichází euforie z toho, jak to pěkně plave, a tak rychle šup do druhého kola. Snažím se naší skupinku roztrhat a daří se mi odpárat Cogana. Maník, kterého neznám se mě drží  jako klíště celý druhý kolo a občas mi šáhne na paty, což teda opravdu nesnáším.  Lezu do třetího kola a cejtím, že mi začíná docházet. Role se obrací a já visím za kolegou a občas mu šáhnu na paty, aby věděl jak je to nepříjemný. Konečně konec. Čas 56:50. 16. místo po plavání a osobáček, no super. Běžím do depa a po cestě svlíkám neopren. Je hnusně, prší a je zima. V depu na sebe navlíkám vestu, rukávky a neoprenový návleky na boty. Přitom se stíhám vykecávat s Katkou, která mi tvrdí, že Hrašák je kousek, ale tomu teda moc nevěřím. Depo opouštím po 4 minutách a 30 sekundách což je teda pěkná bída a na konci mě to bude ještě mrzet.

Kolo

Na kole se jede 6 okruhů s jedním kopečkem uprostřed, který se ke konci už většinou dost zajídá. V každém kole se 3x točí kolem kuželu o 180 stupňů, což taky dost zpomaluje. Na začátku kola si pokaždé říkám, že musím začít volněji, ale moc se toho nedržím a jako obvykle do toho od začátku šlapu, co to dá. Po pár kilometrech přeskakuju dva borce a řítím se dál. Potkávám Hrašáka v protisměru. No má náskok jako prase, tohle nesjedu, ani kdyby se jelo 300 kiláků.  A už je tu konec prvního kola. Mačkám stopky. 51 minut. No rozjetý to je slušně. Od Katky si beru banán a pokračuju dál. Ve druhým kole koukám, že mě pekelným tempem sjíždí oddílový kolega z Chomutova Péťa Pasev. Říkám si, že tohle nemůže vydržet a že mu určitě dojde. V Otrokovicích začíná kolem desáté foukat vítr a tak je tomu i tentokrát. Vítr fouká docela nepříjemně, přijde mi, že snad pořád jedu proti němu. Ve třetím kole míjím Hrašáka podezřele brzo. Ukazuje mi že byl na záchodě abych si náhodou nemyslel že mu dochází. No jo, taky začínám potřebovat. Blížím se ke konci třetího kola. Přichází na mě jako obvykle euforie že už mám půlku za sebou. 90 kiláků zvládám za 2 hodiny a 36 minut, což je podezřele rychlý, čekám, že konec bude krušnej. Ale zatím žádná krize a jede se mi skvěle. Taky už neprší a silnice stačila uschnout.  Na otočce v půlce čtvrtého kola mě předjíždí Péťa Pasev. No už mu to taky nějak extra netáhne, ale pořád ještě jede rychlejš, než já. Vyjíždím po osmé ten podělanej kopec. Na horizontu odhazuju kolo do příkopu a jdu na záchod. Začínám toho mít docela dost. Tak už jenom dvě kola do cíle, to už nějak přežiju. Krize je tady a začínám fest zpomalovat. Dávám si gel poslední záchrany, i když na startu jsem si říkal, že na kole gely jíst nebudu, že se mi z nich dělá akorát blbě.  Pátý kolo dojíždím za 55 minut a jsem prošitej. Poslední kolo bude boj.

Na začátku posledního kola předjíždím Petra Paseva. No jo, už mu došlo. Řvu na něj, že se na ten běh nesmí tolik šetřit a jedu dál. Z gelu se mi zcela nečekaně udělalo blbě. Nemůžu jet v hrazdě, když zalehnu tak mě bolí břicho. Cestou na otočku do Kvasic předjíždím dědu s dvěma kýblema třešní na řídítkách. Začíná mi nějak vrzat zadní kolo. Co to do psí nohy je? Otáčím se. Aha, to nevrže moje kolo, děda s třešněmi jede za mnou v háku. Snažím se ho urvat, ale až na otočku se mě drží. Naštěstí točím o 180^o. Za chvíli by mě možná předjel. Čekám, že přijde euforie, že už to jako budu mít za sebou, ale nic, čekám marně. Trápím se až do cíle. Kilometr pře cílem vidím Hrašáka jak ukrajuje první kilometr z maratonu. No zatím mu to běží moc pěkně. Z kola slejzám za 5 hodin a 23 minut na 14. místě. Škoda toho konce, ale i tak je čas dobrej. Pomalu se převlíkám a rozvážně vyrážím na maraton.

Běh

Běh v Otrokovicích je teda pěknej humus. Běží se 4 kola po silnici do Kvasic a zpět. No po rovině to zrovna není. Cíl je jasnej, uběhnout v kuse aspoň 30 kiláků a pak děj se vůle boží. V roce 2007, když jsem tady jel svůj první dlouhej, jsem 20 kiláků šel procházkou (maratón za 5:17), to se letos nesmí opakovat.

První kolo se mi běží až nečekaně dobře. Krize z kola je pryč a žaludek je taky v cajku. Kolečko dávám za 54 minut. Všechny občerstvovačky zatím probíhám a dokonce se mi daří napít se za běhu. Na otočku v druhým kole se mi běží pořád dobře. Točím kolem kuželu a z ničeho nic mi začínají tuhnout nohy. Ajaj. To vypadá bledě. Druhý kolo dobíhám přesně za hodinu. Komentátor Standa Bartůšek má poznámky k mému stylu běhu. Že prý už vypadám dost prošitě. Chacha, to mě nezná a neví, jak umím vypadat. No taky mu to v dalších kolech předvedu.

Začátek třetího kola. Chytaj mě křeče do třísel, to jsem ještě v životě neměl. Zastavuji u svodidel a snažím se protáhnout. Trošku to pomáhá, ale při pokusu o rychlejší tempo mě hned začíná chytat křeč. Nicméně pořád běžím a na občerstvovačky chodím jenom občas. V protisměru potkávám Hrašáka. Běží jako Robocop. Řvu na něj ať maká, že to dá pod 10 hodin. Třetí kolo dávám za hodinu a pět minut. Při otočce v depu ukazuju Bartůškovi, jak vypadám, když jsem při běhu prošitej. Snažím se spočítat, za kolik bych tak mohl být v cíli ale mozek nefunguje. Jsem rád že vím jak se jmenuju a kolik je 1+1. Dávám si předsevzetí, že poslední kolo musím jít pod 1:10.  

Poslední kolo je peklo. Čumím do země a šourám se na otočku. Když občas zvednu hlavu a vidím tu dálku před sebou, tak na mě jdou mdloby. Nevím kde se to ve mně bere ale pořád běžím, i když mám pekelnou chuť se zastavit a projít se. Probíhám občerstvovačku a točím na posledních pět kiláků do cíle. Dopočítal jsem se k tomu, že pod 10:30 to nestihnu ani kdybych se po…. Poslední kilák do cíle. Snažím se zrychlit. Běžím jak 80.letá babka na MHD. Přibíhám do areálu, do cíle posledních 200 metrů. Hrašák už je pěkně převlečenej a povzbuzuje mě. Ten mě taky se….  Konečně konec. Cílový čas 10:32. Zlepšení osobáku z Rothu o 23 minut, takže spokojenost.

V cíli

V cíli kromě Hrašáka ani noha. Sháním se po medajli a chci něco k pití. Je mi pekelně blbě. Tak tohle už teda nikdy!!! Na dlouhej mě už nikdo nedostane.  Brní mě celej xicht a cejtím, že za chvíli to se mnou sekne. Sedám si na židli a snažím se to vydejchat. Začíná mi být slušná kosa. Zbyněk říká že bych se měl jít převlíknout do auta. Dobrej nápad, akorát netuším jak se tam dostanu. Sbírám poslední zbytky sil a vydáváme se k autu. Po cestě kolem bufetu vidím Petra Paseva jak se cpe kuřetem. Mňam, to musím mít. Doplazím se k němu a půlku kuřete mu sežeru. Pokračujeme dál k autu. Nemůžu to podělaný kuře vůbec spolknout. Začínám se dusit. Hrašák se tváří ustaraně a ukazuje směr sanitka. Mávám na něj jako že to za chvíli bude dobrý. Uff, konečne v autě. Cpu do sebe banány a zapíjím to joňtákem. Pomalu mi začíná bejt líp.

Jdeme si dát věci z depa na pokoj a pak hurá na večeři. Smaženej sejra a pivko mi udělá dobře. Cestou potkáváme borce, kterým do cíle zbývá ještě pěknej kus cesty. To jim teda nezávidím.Pak jdeme odpočívat na pokoj. Před půlnocí se vracíme na vyhlášení. V tombole dokonce vyhrávám helmu. Štěstí se muselo asi hodně unavit, že si sedlo i na mě. A pak už hurá do postele.  V posteli začínám přemýšlet, kde si střihnu ironmana příští rok.