Moraviaman 2009 očima Zbyňka Hrašeho

Et netera mě zaujala svým zaměřením, profesionálním přístupem k práci a především lidmi. Navíc jsem zjistil, že mimo profesionální přístup tu není nouze o výzvy všeho druhu. Já jsem se připletl ke skupině, která provozuje dlouhý triatlon - tzv. Ironman distance. 3,8km plavání, 180km na kole, 42,2km běh. Nakonec mi to trvalo stovky hodin tréninku a dva roky přemlouvání než jsem se definitivně rozhodl postavit na start.

Na moravuuu

Do místa dění, Otrokovic, jsme se vydali v pátek. Týden dopředu jsem hypnotizoval předpovědi počasí. Nebude moc přes 20°C, což je fajn. Zároveň na závěr týdne hrozily průtrže mračen a trvalé deště. Což není fajn. S Lukášem Blailem a mojí ženou Kačenkou jsme vyrazili po poledni a brzy za sebou nechali Prahu, zácpu  na D1 i tmavá mračna. Bylo ale jasné, že mračna nás stejně dostanou. Za Slavkovem jsme navíc potkali další.

Ubytovali jsme se, zaregistrovali na závod a začali s přípravou na druhý den. Nebylo toho málo. To máte: do příslušných butilek namixovat kouzelné koktejly energy gelů a magnesiových roztoků proti křečím. Nakrájet energy tyčinky. Připravit Enervit cukry. Jídlo rozdělit tak, aby bylo nachystané na kole ke konzumaci za jízdy. Připravit přepravku s botami na běh, ponožkami, botami na kolo, helmou, brýlemi, oblečením do deště a zimy, neoprénem, trisuitem, čepičkou a brýlemi na plavání. Domluvit podávání banánů a toustů, výměny pití a další strategie. Připravit čaj k snídani. Nařídit budík na 5:00. Usnout.

Myslel jsem si, že usnu jako obvykle a ráno se mi nebude chtít vstávat. V tom druhém jsem se nemýlil. V tom prvním ano. Zahřmělo a spustil se liják bubnující zuřivě na okenní parapety. Usínal jsem několik hodin. Budil jsem se každou hodinu s představou, že vyrážím na nekonečný závod v prudkém lijáku, že se topím na kole, jedu rozvodněnou řekou, běžím kalužemi, na nohou tisíce puchýřů. Najednou bylo 5:00 a rozhodně jsem neměl pocit, že bych si nějak zvlášť odpočinul. Přestalo pršet.

Před startovním výstřelem

Do depa jsme vyrazili na čas, 6:20. To abychom stihli připravit vše na rychlé převlíkání, připravit výbavu a připravit sebe. Natáhnout neoprén, čepičku a na hlavu brýle. Za 5 minut všechno začne. Skáčeme s Lukášem do vody, má něco málo pře 20°C. Ideální teplota na neoprén. Pár temp na zahřátí ramenou a na vymočení. Ano, v té vodě a pod neoprénem se to neřeší. Navíc to zahřeje :) Vím, že jako bývalý plavec budu plavat vpředu, proto se cpu za startovní pásku co nejvíce dopředu. Čím méně loktů v obličeji, čím méně kopanců a šťouchů a zvědavých rukou okolo čipu na noze, tím lépe.

Plavání

Start! Všichni jdou do boje o maličko pozvolněji. Víme, kolik času nám to bude trvat. Na špici se usazuje Tomáš Martínek z Triexpertu. Vím o něm, plave ze všech nejlíp a nemá cenu se ho snažit chytat. Pokud dokončí celý závod, tak si po 226km odveze nový neoprén pro nejlepšího plavce. Usazuji se na 2.-3. místě s Tomášem Bednářem, který byl loni celkově 3. Okolo nás krouží motorový člun se štábem ČT. Snažíme se najít optimální cestu mezi bójemi, které jsou od sebe na délku dobrých 500 metrů. Na obrátce koukám na hodinky. Zhruba 1,25km pod 16minut, slušná práce. Jsme tři na 2.-4.místě.

V druhém kole se oddělujeme. Bednář plave vnitřním obloukem, já si držím co nejpřímější směr na bóje. Dostáváme se i na 10-15m od sebe do strany, k bóji však doplaveme nastejno. Začínáme předplavávat některé závodníky o kolo. Ty zřejmě čeká dlouhý den. V cíli plavání vylézám třetí, 3,8km něco přes 48minut. Běžím do depa. Okolo stojí plno lidí a fandí. Je to příjemné. Za běhu se soukám z neoprénu, už to není poprvé, přesto si připadám proti zkušeným triatlonistům řádově neohrabanější. Komentátor Standa Bartůšek mi úspěšně komolí jméno a při přezouvání mi kameraman strká kameru pod nos. To u mě vyvolá nutkání utéct a tak kašlu na návleky na ruce a kolena. Zkracuju depo na minimum. Jde se na kolo. Pěkně hustě prší

Kolo

Kolo se skládá z 6ti okruhů po 30km. Déšť mi bubnuje na přilbu a ramena, v botách jsem nazutý na boso, tak mi zatím voda v botách nevadí. Kapsička na rámu před řidítky je naditá výživou k prasknutí, v jednom bidonu mix energoiontového nápoje, v druhé cola zbavená bublin. Zalehnu do hrazdy a šlapu do pedálů první kilometry. Z depa jsem vyjel 4. a čekám, že mě pomalu začnou předjíždět ostřílení cyklisté. Opakuji si v hlavě mantru - prvních 10minut se jen lehce napít a po 15ti minutách začít likvidovat zásoby. Kousek energo tyčinky, pak G-sport tableta cukru s minerály, pak kus tyčinky, pak cukr. Vyšlapu první kopec, kde rychlost klesá k 20km/h, na rovinkách to i za deště frčí 45km/h. Vítr zatím nefouká. První 30km kolo točíme něco málo přes 50minut. Kačenka pohotově fotí.

Druhé kolo se postupně propadám na 6, 7 místo. Také koukám, že mě pomalu sjíždí Lukáš, tak 1-2 minuty. Snažím se držet stálé tempo, točím pedály švihem, snažím se o minimum síly. Přestává pršet ale začíná se mi chtít na záchod. Další obrátku protočím opět na banán na občerstvovačce. Piju na střídačku energiont a colu. Takhle vydržím do 90ti km. Podle hodin tachoměru jedu 90km za cca za 2:36. Z času vyvozuji jediné - je to dobré, jenom mi v druhé půlce nesmí dojít.

Celé 3. kolo jsem řešil, kdy si dojdu na záchod. Pořád mám pocit, že zastávkou ztratím. Na druhou stranu není nazbyt, zastavit musím. Později mi Lukáš prozradil, že i na tohle je možná taktika - zastavit na kopci, kde neztratím čas bržděním a rozjížděním po rovině. Vyberu si příhodné místo, kde brzdím. Už skoro stojím a vtom zahlédnu slečnu, která ne mě zírá od zaparkovaného auta, které jsem při stavění neviděl. Ne, nebudu opakovače znovu rozjíždět a brzdit, odkládám stud a snažím se co nejrychleji zbavit zbytečné zátěže. Trvá to celou věčnost. Pořád není konec. Ještě stále stojím, močim a přitom se propadám o další místo. Odjíždím bez rozloučení.

O dalším kole není co říct. Snad jen, že slaný toust se sýrem a šunkou, o který jsem Kačenku požádal na 4. otočce, byl famózní. Mezi sladkou rychloenergetickou stravou byl jako balzám na duši. Mňam. V 5. a 6. kole jsem si malinko všímal tváří soupeřů. IM veterán a harcovník, Petr Pasev přestal vyplazovat jazyk a sjížděl ztrátu z plavání, sklopil více hlavu a evidentně zaťal zuby. Pavel Cikrt píchnul a pěšky se vracel do depa. Neměl náhradní galusku. Poskočil jsem o jedno místo zpět dopředu. Poslední kolo jsem dojel Tomáše Martínka, prvního z plavání. Když jsem ho předjížděl, ptal jsem se jak je na tom. "Už si nemůžu pořádně sednout!" stěžoval si a ulehčoval si jízdou ve stoje. Zadek ho na 170km evidentně bolel. Ještě jsem stačil vypít minibidon mixu energygelu a Magneslifu a pak jsme přijeli do depa.

Běh

Běh je na Ironmanu tou nejzáludnější disciplínou, kterou jsem teprve měl poznat. Maratón, který se vymyká normálu. Naštěstí nebylo velké horko. Přijeli jsme do depa v minibalíčku 3 lidí, v povolených odstupech. Michal Malík z Rocktechniku, Tomáš Martínek z Triexpertu. Standa Bartůšek nás označuje za stabilní první desítku! K přezouvání jsem si pohodlně sednul, na běh jsem plánoval ponožky a hlavně čisté nohy, pokud možno bez nečistot a písku. Na 42km dlouhém běhu se na nohách dokáží udělat ošklivé věci.

Z depa jsem vyběhl na slušné, celkově 9. pozici. Ztráta na prvního Džalaje asi 40minut. Čas ukazoval celkových 6h:20min. To jsem určitě na začátku nečekal. Pozice mě trochu mátla, na trati nás od poloviny míjely štafety a někteří cyklisté nás na svých karbonových časovkářských speciálech předjížděli jako na motorkách. Člověk skoro nepoznal, kdo je kdo a kolikátý je.

Asi 1km od výběhu z depa jsem potkal Lukáše, který dokončoval kolo. Určitě jede dobře, nemá mě daleko. Sběhli jsme se ve skupince 3 lidí, která nám vydržela jen chvilku. Na první občerstvovačce si beru vodu a mokrou houbu. Michal Malík, který se naladil na stejné tempo jako já, má povídavou. Odpovídám jednoslovně, šetřím energii na každém kousku. Tak nějak tuším, že se bude hodit. Na souhrn dotazů,  jsem odpověděl zhruba: První. Dva roky. Ne. Bývalý plavec. Odměnou mi bylo ujištění, že na dvacátém kilometru mi dojde. Jinak ale, že jdeme výborně, takhle rychle Michal ještě Ironmana neabsolvoval. Že až nebudu moct, musím běžet dál. Ať piju colu, že obsahuje sodík a vůbec, že je dobrá na žaludek a proti křečím. A pokud možno nechodit. Zkusil jsem se rad držet.

Na patnáctém kilometru mi dochází, že i při běhu budu muset na malou. Opouštím Michala, kterému mezi tím také pomalu dochází řeč. Ještě mi říká, ať ho doběhnu, jestli budu moci. Běžím sám a po chvíli je mi jasné, že už ho do cíle zřejmě nedoběhnu. Během chvíle mě totiž pekelně začíná píchat v boku, až mě to ohýbá do strany. Nohy jsou stále těžší. Svižný běh, kdy jsem držel zhruba 5:10 min/km je pryč. Musím dýchat zhluboka, musím vydržet. Začínám tušit, co znamená krize na běhu. Ani za milion bych nezrychlil. U otočky v depu, na 21.km je to ale lepší než jsem čekal. Nohy sice těžké, ale píchat mě pomalu přestává. Ustaluji tempo, čas mě přestává zajímat. Udržet se v běhu je hlavní priorita.

Do dalšího kola běhu se nabalilo mnoho dalších závodníků, obvyklé barevné šňůry na krk se nerozdávají, není tedy poznat, kdo běží které kolo. Kdo běží zatraceně rychle poznat ale je - Cogan sbíhá stále vedoucího Džalaje - běží jak mašina. Heká a maže jak zajíc. Jako by vůbec předtím nejel na kole. Ani si do maratonek nevzal ponožky.

Zhruba na 23.km  pomalu předbíhám menší, lehce zakulacenou ženu v černém trisuitu od Skinfitu. Věší se mi na paty. Po kilometru začíná stoupání. Spolu s ním mi vyplave na povrch mužské, šovinistické ego. Vůle dostává impulz, zařazuji, alespoň pocitově, vyšší rychlostní stupeň. V půli kopce stojí fandící Pavel Cirkt, také bývalý plavec. "Jdeš výborně, vydrž! Už to bude jen ubývat, míříš do cíle!". Nesdílím jeho nadhled, očekávám těžší krize. Dočkal jsem se na 30km. Ego odplulo, ženě jsem utekl. Zkusil jsem mu najít nový cíl - na otočkách mě lehce sbíhá Jana Candrová - mám šanci být před první ženou! Zjišťuji však, že tyto myšlenky na mě nemají žádoucí akcelerační účinek. Cestou si opět všímám několika obličejů - zatvrzelé pohledy do země. Pomalu se přestáváme zdravit i s Lukášem. Jde do tuhého.

Nakonec zbývá jediné, do posledního kola jdu zhruba s tím, že pokud poběžím posledních 10,5km za 1hodinu, dostanu se pod celkových 10hodin. Lukášovi jsem přiznal před závodem, že to je opravdu čas snů. To už stojí za to! Samo o sobě by to vypadalo celkem lehce, ale ne tak teď. Potkávám Kačenku na inlinech. Bruslí kousek za mnou a povzbuzuje. Nejsem schopen vlídného, respektive žádného slova. Cítím to jako určitý nevděk ze svojí strany. Řeší to jeden z pořadatelů, který Kačenku upozorňuje, že rozhodčí jedoucí nedaleko na kole, by mohl mít s takovou podporou problém.

Hlídám si především náznaky křečí, zatím nic velkého, drobné místní bolesti jako pravé koleno, třísla, co jsem cítil na začátku, už nevnímám. Každá rovinka je nekonečná. Několik lidí mě předbíhá celkem svěžím tempem. Věřím, že se jedná o členy štafet. Jednoho poznávám, ten ze štafety není a tak se propadám o další pozici. Už netuším, kolikátý jsem. Jedinou starostí je udržet stále unavenější tělo v pohybu. Poslední občerstvovačka, gel i ionťák na pásu je fuč, zásoby jsou vyčerpány. Poslední 2km už pomalu přichází závěrečná euforie. Zvládnu to! Je to tam! Výhružně očima upozorním Bartůška, ať vloží poslední energii po 10ti hodinách stání a oznámí mě v cíli. Díky, díky, díky. V oblouku cíle šťastně zvednám ruce. 2krát victoria! 9:54:46,-

Dostávám finisherskou medaili a láhev vody. A polibek od Kačenky, ten je nejsladčí. Tři minuty po mě dobíhá první Candrová a podle ovací zjišťuji, že Standovi s mikrofonem zbylo síly habakuk. Dokud mi slouží nohy, tak jsem se došel obléknout, vypít láhev recovery drinku, aby se organismus začal co nejdřív vracet k sobě. Vracíme se k cíli počkat na Lukáše. Dobíhá v čase 10:32. Je vidět, že má dost. Za cílem se slušně motá. Medaili, vodu a chce si sednout. Pak prý, že se mu smráká před očima. Jdeme k autu, okolo záchranky. Lukáš si odmítá do sanity lehnout, nakonec dojdeme tedy k autu. Po snědení banánu a napití se vrací zpět na zem. Už to bude dobré.

Mám to za sebou

Odešli jsme se na pokoj vykoupat a převléknout a pak se vrátili k cíli. Od startu uběhlo zhruba 12hodin. Do cíle dobíhají další a další závodníci. Pro nás je to zvláštní pocit. Osobně vím, že už bych na trati nechtěl být. Ne každý končí, někdo vybíhá do dalších kol. Jeden chlapík teprve do druhého. My jdeme na večeři. Do cíle se vracíme z pokoje po půl 12. O půlnoci má být vyhlášení, chceme vítězům zatleskat. A taky zkusit štěstí v tombole, kde nakonec Lukáš vyhrává novou cyklopřilbu.

Moraviaman byl super, mise splněna.