Jak jsme si nakopali podruhé

Oproti jarnímu turnaji jsme nastoupili v lehce pozměněné sestavě. Svou daň si vybrala především zranění, z nichž některá měla svůj původ právě v onom jarním klání. Inu co se dalo dělat. Osa mužstva zůstala naštěstí pohromadě a tým jsme doplnili několika nadějnými borci. Důvěru nezklamali. Všichni bojovali, běhali, bránili i zakončovali, mnohdy i míčem.

Přesto je nutné sportovně přiznat, že mnozí soupeři na tom byli technicky mnohem lépe. Působili kompaktním dojmem, dokázali svižně kombinovat, vhodně se doplňovat a pozičně bránit. Na naší straně však působily tři veličiny, které soupeřovy dovednostní předpoklady v podstatě vymazaly.

Prvním byl brankář Pavel Hasala aka Hakim. Svými zákroky přiváděl střelce soupeře takřka k pláči a odevzdanost osudu se zračila nejen v jejich odevzdaných tvářích, ale i v zoufalých gestech zmaru symbolizovaných hlavami zabořenými do upocených dlaní. Druhou veličinou byl náš útočník, Lukáš Zeman aka Emka. Neudivoval překvapivými kličkami či dynamickými sprinty, ale dával góly. Z celkem 8 střelených branek jich vsítil 7 a ten osmý nedal jenom proto, že míč kutálející se z jeho kopačky do prázdné brány naschvál ještě dokopl závistivý spoluhráč. Třetí a možná nejdůležitější veličinou bylo štěstí. Drželo se nás jako klíště a pustilo se až, řádně napapáno, ve vyřazovací části turnaje.