Jan Podhajský: Ve svobodné firmě je nejcennější to, že si cestu můžeš tvořit sám

Kdyby ses měl představit nováčkovi ve firmě jednou větou, jak by zněla?‍

Jsem v Etneteře už přes 20 let, jsem bývalým javistou a stále aktivním běžcem ultra trailu. 

Jaké byly tvé začátky ve firmě? ‍

Když jsem nastupoval, Etnetera byla mnohem menší, něco kolem 40 lidí. Vešli jsme se do pár kanceláří a komfort byl nesrovnatelný s dneškem. Oproti jiným nováčkům to pro mě byla trochu jiná situace, protože jsem poměrně přesně věděl, do čeho jdu. S klukama, kteří Etneteru založili jsem chodil na vysokou a několik mých kamarádů už tu pracovalo. 

S trochou nostalgie vzpomínám na tehdejší pracovní nasazení. Hodně věcí jsme honili na poslední chvíli, zůstávali do večera, někdy do noci, jindy pracovali třeba i o víkendech. Takový pravý startupový režim.

Jak vypadal tvůj úplně první pracovní projekt tady a jak moc se to liší od toho, co děláš dnes?‍

Můj první projekt byl tzv. „maintain“. Dostal jsem ho po kolegovi a dost jsem zíral. Zjistil jsem, jak někteří dokáží být kreativní a to bohužel i v těch negativních směrech. Jsem ale takový „farmář“. Většinou mi vyhovovalo mít na sobě projekt delší dobu a ten si opečovávat, klidně převzít po někom jiným (alespoň je na koho nadávat). Takže v tomto směru se můj první projekt nelišil od těch dalších. 

Dnes už se vývoji aktivně nevěnuji, vedu tým a starám se spíš o to, aby měl každý práci, která ho baví, a aby všechno fungovalo, jak má.

Kdy sis uvědomil, že se z „juniora“ stáváš tím, za kým chodí ostatní pro radu?‍

Upřímně jsem tyhle věci nikdy moc neřešil. Junior nebo senior.. to jsou pro mě nálepky a ty obecně nemám moc v lásce. Kdo to vlastně určí a kdo zvaliduje? Za lidi by měly mluvit činy. A myslím, že u mě byl veškerý vývoj spontánní. V minulosti jsem nebyl takovým tím expertem, za kterým by chodil zbytek firmy. V rámci svého projektu a mého písečku si ale dovolím tvrdit, že jsem toho postupem času dosáhl. Neptej se mě ale jak, ono to přišlo tak nějak samo. 🙂

Jaký byl tvůj největší pracovní průšvih?‍

Nevím, jestli to byl úplně největší průšvih, ale určitě nejcitelnější, hlavně proto, že tehdy z toho byla i srážka ze mzdy (tohle naštěstí dnes už nepoužíváme). Šlo o klasický scénář. Nestihli jsme projekt včas a klient na nás aplikoval smluvní pokutu. Důvod byl prostý. Já jsem si pořádně nenastudoval zadání a spoléhal na to, že část práce udělá kolega. Ten to ale vzal podobně a oba jsme to nechali vyhnít. Když přišel den D, tak jsme zjistili, že jsme oba dost v … Tenhle fuckup mě ale hodně naučil. Hlavně to, že je potřeba práci komunikovat a plánovat. A i když si myslím, že je vše jasné, je lepší se raději znovu ujistit.

Máš nějakou radu pro lidi, kteří se bojí dělat chyby?‍

Že platí okřídlené „chybami se člověk učí“. Z pohledu teamleadera mám radši lidi, kteří to zkusí a nevyjde jim to, než ty, kteří se bojí a raději to ani nezkusí. Je ale třeba rozlišovat chybu a lemplovství. To, že něco nefunguje jen proto, že se na to dotyčný vybodl, chyba není. S určitou mírou chybovosti se navíc počítá už při plánování. Tady opět platí, jak důležité je se o všem otevřeně pobavit. Když se včas řekne, že něco nejde nebo nefunguje, může to být často i konstruktivní. Horší je, když se to snaží ututlat a až při spuštění vyjde najevo, že to nikdy nefungovalo.

Jaké vztahy tě tady drží už 21 let?‍

Je to určitě kamarádství a princip svobodné firmy. Člověk má volnost si spoustu věci udělat podle sebe, a není problém o věcech mluvit otevřeně.

Jak se vyrovnáváš s tím, že někteří dlouholetí kolegové odešli?

‍Popravdě je to různé. Často to zamrzí, protože to byl víc kamarád než kolega. Většinou ale popřeji hodně úspěchů do další kariéry. A popravdě kolikrát zírám, jakou kariéru někteří dokázali udělat!

Naopak, co tě nejvíc těší na práci s juniorními kolegy a nováčky?

‍Pro mě je to posun a obohacení. Už při výběru se nedívám jen na to, jak dobrý je to programátor, ale i jaké má koníčky, a jak tráví volný čas. Rád si pak povídám i o nepracovních věcech, ať už jde třeba o hudbu nebo sport.

Co ti dnes dává největší smysl v práci a co tě po tvé kariérní cestě vždy nejvíce motivovalo?

‍Nevím, jestli mě to vždycky motivovalo, ale jedno slovo mi přijde výstižné, a to svoboda. Nemít mantinely a omezení na kariérní cestě. Když si vzpomenu na začátky, kdy jsme seděli v pár kancelářích, měli jsme kolegu, který začínal jako kodér, pak se stal obchodníkem, později obchodním ředitelem a dnes vede vlastní firmu. Pro mě jsou tyto možnosti nejvíc motivující, vidět, že to jde. Stačí jen chtít. 

Je něco, co bys řekl svému „juniornímu já“ z doby, kdy jsi začínal?‍

Neboj se. A věnuj se i tématům mimo samotný vývoj.

Co by podle tebe mělo být „pamětní odměnou“ za 21 let ve firmě?

‍Záleží, jak pro koho. Já třeba razím, že kolikrát je vhodný silný zážitek, než nějaký pracholap (cokoliv co se pověsí na zeď a nebo dá někam do kouta). Takže nějaká cesta, nebo pěkný stokilometrový závod…

Co bys vzkázal někomu, kdo teprve začíná kariéru u nás?

‍Aby se nebál věci měnit. To, že něco děláme, jak to děláme, ještě neznamená, že je to správně. Možná jen čekáme na někoho, kdo nás posune dál..

Co by podle tebe měli noví kolegové vědět, aby tu vydrželi tak dlouho jako ty?

‍Popravdě si myslím, že moje délka působení už je trochu extrém. 😄 Ale pokud mám dát radu, jak vydržet dlouho, pak je to o nastavení očekávání a priorit. Někdy může být zajímavý projekt víc než tučná výplata. Budu se opakovat, ale pro mě je tou nejcennější prioritou svoboda. Nemohl bych pracovat ve firmě, která je svázaná procesy, kterým nerozumím, nebo je nemohu ovlivnit.

Obecně mám radost, když se lidé posouvají. Ať už v rámci Etnetery, nebo mimo ni. Bez ohledu na délku působení by si měl každý odnést ale hlavně to, že si tu cestu tady pořádně užil.

‍